Síň slávy Dukla Praha 1948 - 2009

Jaroslav Borovička

V Dukle se svého času ortodoxně hrávalo systémem 4 – 2 – 4. Praktikovali ho trenéři Karel Kolský, Jaroslav Vejvoda, a po nich zčásti i Bohumil Musil. A právě Jaroslav Borovička spolu s Josefem Masopustem vytvořili tandem, dvojčlennou spojnici mezi obrannou a útočnou čtveřicí spoluhráčů. A když to bylo potřeba, uměli oba zaútočit a přečíslit soupeřovu obranu.

Borovička přitom nepatřil mezi rychlíky, ale oddělit ho od balónu, to od soupeře vyžadovalo kus fotbalového kumštu. Jaroslav byl totiž technik, uměl znamenitě měnit rytmus hry. Branky zase tolik nestřílel, o to víc jich zato připravil. Statistikové tvrdili, že na jeden Borovičkův „zásah do černého“ jim vycházelo dvacet jeho naprosto přesných gólových přihrávek spoluhráči.

Když už se ale trefil, stálo to za to! V nezapomenutelném mači s FC Santos „propálil“ po jedenáct utkání neprůstřelného mága Mangu takovou peckou, že se za ní brazilský gólman nestačil ani podívat. Kormidelník Dukly Jaroslav Vejvoda na Borovičku vzpomínal: „Zvláštní povaha. Kluci mu dlouho nemohli přijít na chuť. Mezi partou většinou veselých chasníků a rošťáků trčel trochu jinak než ostatní. Nejednal vyježděným způsobem, jak je u mnoha fotbalistů zvykem. Na rande chodil s karafiáty, na zájezdech místo do ulic za zábavou nebo na koridu vyrážel do divadel a muzeí. Měl zvláštní způsob humoru. Suchý, anglický, trochu rejpavý. Říkal lidem věci, které se obyčejně neříkají. Nakonec ho kluci brali takového, jaký byl. Ne ovšem všichni funkcionáři. Obecenstvo si na něj těžce zvykalo. Byl na první pohled pomalý v pohybu, ale zato velmi rychlý ve fotbalovém myšlení. Co ten si dokázal vymyslet za překvapující fotbalové finty a akce! Dlouho se svým herním pojetím neprosazoval. Zpočátku to byla jeho vina. Nedával svoji výjimečnou techniku příliš ve prospěch mužstva. Často hrál na sebe a za sebe. Samoúčelně, kolikrát bez ohledu na vývoj hry jednu kličku a parádičku navíc – a už bylo zle. Skutečně zpomaloval. Ale jako mimořádně inteligentní hráče postupně pochopil, že musí svou hru zproduktivnit. Že může být oceněn, když pomůže udělat vynikající hráče kolem sebe. Borovička pak vyrostl ve vynikajícího dirigenta. Věděl přesně, kdy míč přihrát a kam. Na vteřinu a na milimetr. Jeho míče měly filigránskou přesnost.“

Podle Vejvody působil Borovička slušným, subtilním dojmem. Až v Anglii se naučil, že se nesmí nechat zastrašit. „A stal se z něj taky pěkný brusič. Ale dovedl to tak šikovně, že rozhodčí obyčejně trestal soupeře. Borovička se bránil, jak mohl. Ale morálně volní vlastnosti jak v přípravě, tak i na hřišti prokazoval skutečně vynikající. A to už bylo pro mužstvo podstatnější než ta jeho svérázná povaha mimo hřiště,“ tvrdil Vejvoda. Ač Borovička patřil k nejlepším poválečným fotbalistům u nás, víc než sport ho bavily divadlo, opera i činohra. A taky film. Vyučený typograf, sečtělý, inteligentní mladý muž, měl přezdívku Borovice. S fotbalem začínal v periferním SK Michle. Odtud ho fotbalový osud zavedl na Spartu. V týmu ÚDA se objevil v roce 1952 – zlanařil ho trenér Karel Kolský, a tak Borovička opustil Letnou a zamířil na Strahov.

Podepsal závazek armádě, stal se vojákem z povolání a mnozí se nestačili divit. Jestli totiž Borovičkovi něco vadilo, pak vojenský dril, rozkazy, povely a na vojně běžná povinnost držet ústa a krok. Jenže ÚDA a pak i Dukla mu nabídly existenční jistotu a hlavně šanci kopat v týmu, který nám záviděli v Evropě i za mořem. Borovička byl vyhlášený hecíř – udělat si šoufky na úkor někoho jiného, v tom se přímo vyžíval. Ovšem aby si někdo zažertoval na Borovičkův účet, to se nevyplácelo – takový vtipálek se u Jaroslava potázal se zlou. A tak to dukláci ani nezkoušeli. Na hřišti trvale s někým debatoval. Leckterého soupeře svými řečmi vyvedl z míry natolik, že dotyčný zcela vypadl z konceptu i rytmu hry a někteří kvůli Borovičkovi dokonce ani nedohráli.

Jaroslav Borovička odehrál celkem 266 ligových utkání a vstřelil při nich 77 branek. V jeho časech se říkalo, že nebyl zrovna kanonýr. Ale kolik dnes běhá po našich ligových trávnících střelců se stejnou bilancí… Za národní tým nastoupil celkem jednadvacetkrát a v československém dresu skóroval dvakrát. Z Dukly odešel v roce 1963 po jedenácti letech. A ne zrovna v nejlepším, některým důstojníkům vadila jeho prostořekost. Jejich manýry zase vadily Borovičkovi. A tak svlékl uniformu, zahrál si pak ještě ve Vítkovicích, ve Vlašimi a kariéru zakončil v regionálních klubech.

Jaroslav Borovička, jeden z nejlepších fotbalistů v historii Dukly, hecíř, samorost a chlapík se zvláštní povahou, už není mezi námi. Ale dukláci na něj nezapomenou.

Fotbalová kariéra:

• do 1950: SK Michle
• 1950–1952: Spartak Sokolovo (Sparta)
• 1952–1963: ÚDA, Dukla Praha
• od 1963: VŽKG Vítkovice, Spartak BS Vlašim, Nový Bor, Sedlčany

Přehled největších fotbalových úspěchů:

• v reprezentaci 21 utkání, dvě branky
• 1958: mistrovství světa ve Švédsku
• 1962: mistrovství světa v Chile (pouze širší nominace)
• v PMEZ 12 utkání, jeden gól (Dukla Praha)
• v lize 266 utkání, 77 branek
• 1953: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1956: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1958: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1961: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1961: vítěz Československého poháru (Dukla Praha)
• 1962: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1963: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1961, 1962: vítěz Amerického poháru (Dukla Praha)