Síň slávy Dukla Praha 1948 - 2009

Václav Pavlis

Dvakrát si nepříliš vysoký muž, narozený 7. března 1930, zachytal za národní mužstvo. Ve své kariéře měl trochu smůlu, protože o místo v brance Dukly se musel dělit – napřed s Břetislavem Dolejším, pak s Pavlem Koubou, nakonec s Ivo Viktorem.

Pavlis překvapivě málo padal. A přece uměl vyřešit neuvěřitelné množství sólových nájezdů a závarů před brankou. Pavlisovou výhodou totiž bylo umění znamenitě číst hru, takže přesně věděl, kam se v konkrétních situacích postavit. Soupeřovi útočníci pálili mezi tyče, už zvedali ruce k nebesům, jenže balónu stál neomylně v cestě muž v černém svetru – Pavlis. Mimochodem, kdyby se nestal brankářem, mohl hrát v pohodě ligu i jako záložník.

Do historie našeho fotbalu se Pavlis zapsal svým famózním výkonem na trávníku Olympijského stadionu v Mexico City proti brazilskému klubu FC Santos. Kopal za něj tehdy největší fotbalista všech dob Pelé, a když míčoví kouzelníci nastupovali počátkem roku 1959 proti Dukle v rámci turnaje Pentagonal, měli za sebou šňůru jedenácti vyhraných utkání při skóre 44:0. V sestavě Santosu nastupovali kromě Pelého i dva další čerství mistři světa Pepé a Zito.

„S Brazilci jsme bydleli v hotelu a společně jsme jeli autobusem k utkání. Sám Pelé se usmíval, že s námi budou hrát bratrsky, hermano… Prý na nula nula,“ vzpomínal Václav Pavlis. „Na hřišti pak ale předváděli něco docela jiného. Rychle mi šoupli do sítě dvě branky, jen jsem koukal. Ale my jsme měli Borovičku a Masopusta. Jarda poslal Pepíkovi do české uličky takový balón, až se srdce smálo. A Josef udělal kličku i jedenáct utkání neprůstřelnému Mangovi a zasunul míč do prázdné branky – to aby i Brazilci věděli, že každá série jednou skončí. Jarda Borovička pak vyrovnal. Ačkoli góly z dálky skoro nikdy nedával, tenkrát se trefil parádně a Manga neměl šanci. Pepík Vacenovský pak dokonce skóre otočil na 3:2 pro nás. Ve druhém poločase mi vstřelil gól Pepé. Ale neměl jsem se zač stydět, bylo to z přísné penalty, proti které protestovali i nadurdění mexičtí diváci. Jenže my jsme hráli jako z partesu a Masopust vymetl pavučinky z růžku Mangovy branky. Vyhráli jsme 4:3,“ usmíval se Pavlis.

Václav Pavlis se v tehdejším ATK ocitl jako voják prezenční služby 1. listopadu 1951. Narukoval z vršovických Bohemians, kteří tehdy nosili název Železničáři Praha. U Botiče s fotbalem začínal a už si zachytal i ligu. „Dost mě překvapilo, že tehdy v ATK byla víc než polovina Slováků, třeba Pažický, Pucher, Steiner, Krásnohorský, po nich narukovali Moravčík, Jakubčík, Dobay, Kopčan a jiní chalani… V ATK tehdy vládla velká konkurence, kdo se chtěl prosadit do áčka, musel být kvalitní fotbalista a nemohl nic ošidit,“ tvrdí Pavlis. Do prvního týmu se prosadil a začal chytat nejvyšší soutěž v tehdy zeleném dresu armádní jedenáctky. 

Po roce Pavlisovi armáda nabídla možnost zůstat na vojně. „Fotbalově mě to sice táhlo zpátky do Bohemky, jenže za celou dobu, co jsem odešel na vojnu, mě nikdo z Vršovic nenavštívil, nevyhledal, aby mi řekl, jestli se mnou počítají. A najednou se tu naskytla šance dost si finančně polepšit a existenčně zajistit rodinu. Byl jsem už ženatý, měli jsme maličkého kluka, a tak se mi důstojnický plat nadporučíka i ekonomické a sportovní podmínky v ATK zdály být dobrým řešením. Podotýkám, že jsem pak nikdy nelitoval!“ komentoval Pavlis svoje tehdejší životní rozhodnutí. Jako důstojník už se mohl brankář věnovat opravdu fotbalu. „Do parády si mě vzali Ženíšek a pak Kolský, a to byli náramně kvalitní trenéři,“ zdůrazňoval Pavlis.

V ATK, později v ÚDA a pak v Dukle potkal vynikající fotbalisty, dokonce hráče světové úrovně: „Masopust byl výjimečný hráč. Pojetím hry, svou chytrostí, technikou. U Láďi Nováka jsem obdivoval jeho nezměrnou píli, při tréninku nikdy nic neošidil, byl na sebe neuvěřitelně přísný, nepil, držel diety. Velký bojovník býval Sváťa Pluskal, velký parťák pak Franta Šafránek, se kterým jsme se znali už od žáků, váleli jsme proti sobě, já za Bohemku, on za Vršovice, na zápasy k nám chodili pěšky… Franta byl skvělý houslista a znamenitý bavič. Když přijel na besedu, uměl zaujmout a rozesmát všechny v sále. Pak přidal hudební vložku na závěr a lidi se mohli utleskat!“

V roce 1963 skončil Václav Pavlis v brance ligového áčka Dukly, rok ještě chytal za béčko. A potom začal u Jaroslava Vejvody trénovat dukelské brankáře – svoje bývalé kolegy Koubu a Viktora. Trenéřina se stala jeho posláním, stal se lodivodem dukelské juniorky, vedl i A-mužstvo, v Dukle působil jako šéftrenér mládeže. Na Julisce skončil v roce 1980. Oficiálně odešel do důchodu, ale trénovat nepřestal – zamířil do Xaverova. Načas si sice dal pauzu, ale protože dobří holubi se vracejí, kývl na nabídku trenéra Michala Jelínka a vzal si na Julisce do parády tehdejší gólmany Kostelníka, Steinera a Sedláka.

Když A-tým Dukly odešel do Příbrami, působil Pavlis trenérsky i u Litavky. Pak rozdával své brankářské zkušenosti v kobyliské Admiře, kde se od něj mnohé přiučil dnešní gólman ligové Mladé Boleslavi Miller, a také v Mostě. Jenže Dukla je Dukla, a tak se Pavlis vrátil na Julisku a vedl přípravu gólmanů v Dukle.

„My staří dukláci II. ligu vítáme, účast Dukly by mohla být pokračováním toho, co jsme my kdysi dávno začali. Je to samozřejmě velký skok směrem vzhůru. Ale zkusit se to musí, protože Dukla prostě patří výš,“ říkal, když se Dukla vrátila do profesionálního fotbalu.

Václav Pavlis zemřel po krátké, těžké nemoci 24. prosince 2007 ve věku 77 let.

Fotbalová kariéra:

• 1947–1951: Železničáři Praha (Bohemians)
• 1951–1964: ATK, ÚDA, Dukla Praha

Přehled největších fotbalových úspěchů:

• v lize 237 utkání
• 1953: mistr Československa (ÚDA Praha)
• 1956: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1958: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1961: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1961: vítěz Československého poháru (Dukla Praha)
• 1962: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1963: mistr Československa (Dukla Praha)
• 1964: mistr Československa (Dukla Praha)
• v reprezentaci Českolsovenska dva starty
• 1961, 1962, 1963, 1964: vítěz Amerického poháru (Dukla)