Síň slávy Dukla Praha 1948 - 2009

Rudolf Kocek

Bývalý předseda oddílu kopané Dukla Praha a náčelník armádního vrcholového sportu, bývalý předseda Československého fotbalového svazu, nositel ceny Dr. Václava Jíry.

Jestli se dá o někom říci, že je „skalním duklákem“, pak o dlouholetém předsedovi Dukly Rudolfu Kockovi. Muži, bez kterého by Dukla nebyla tou slavnou, uznávanou, respektovanou, ale i mnohými zatracovanou Duklou. Kocek jako funkcionář, Jaroslav Vejvoda jako trenér a nejlepší hráč Evropy 1962 Josef Masopust byli nejvýraznějšími osobnostmi, které kdy v klubu působily.

Rudolf Kocek se narodil v obci Skřivany na Královéhradecku 12. července 1929. Jak ho vidí bývalí dukláci?

„Fotbalu rozuměl, ovládal perfektně pravidla, znal jako málokdo přestupní řád. U hráčů měl nespornou autoritu. Ač byl Rudolf Kocek důstojník, dovedl si držet vysoké armádní funkcionáře od těla. Dokázal stát za svými názory, prosadit je, a když to bylo zapotřebí, uměl se za ně i pevně postavit. Když byl v osmdesátých letech zvolen do čela fotbalového svazu, považoval jsem to za dobré rozhodnutí pro celou naši kopanou,“ míní jeden z nejlepších fotbalistů světa všech dob, „stříbrný Chilan“ Josef Masopust.

„Rudolf Kocek byl jedním z těch lidí, kteří mi umožnili hrát fotbal v Dukle na špičkové úrovni. Dukla, předtím ÚDA, byla vlastně jeho dítě,“ zdůrazňuje další „stříbrný Chilan“ Josef Jelínek. „Mohu srovnat předsedy dvou bývalých pražských prvoligových klubů, kde jsem působil – Rudolfa Kocka v Dukle a Jaroslava Típka v Bohemians. Či přesněji řečeno, oni se ti dva ani nedají srovnávat. Típek měl v „Bohemce“ dva muže, kteří za něj dělali převážnou většinu práce, Jaroslava Houšku a Zdeňka Svobodu. Zato Kocek snad všechno zvládal sám. Nebo aspoň skoro všechno. Byl samozřejmě voják, dbal na to, aby se v Dukle dodržovalo vojenské vystupování, samozřejmostí tehdy byly služby, školení, přísně se hlídala docházka na tréninky. Diskutovat s Kockem, to se stávalo zcela výjimečně. Spíš se dalo říct názor či připomínku Vejvodovi. Kocek byl prostě šéf, pilíř Dukly „tam nahoře“. A já nezapomenu, že když jsem potřeboval nutně byt, vydal se předseda osobně se mnou a bydlení mi zařídil,“ dodává Jelínek.

Znamenité pravé křídlo minulosti Jan Brumovský říká: „Přesný, znalý věci, uměl vyhmátnout podstatu problému a řešit ho. Když už připustil debatu, málokdy přiznal aspoň nějakou váhu stanovisku, které zastával někdo jiný. Byl a je pořád opravdový odborník s přehledem o fotbale. Lidí, jako je on, jsem poznal málo,“ doplnil Brumovský.

„Poctivý, slušný, férový chlap. Nepodtrhne, a když něco řekne, tak to taky platí. Pro Duklu toho udělal tolik, že si to mnozí ani neumějí představit!“ Tak zní stručný názor útočníka a kanonýra Ing. Ladislava Hlaváčka, pozdějšího úspěšného trenéra dukelské mládeže.

„Řekl bych, že on a taky mezinárodní sekretář Dukly Josef Kolář dělali v Dukle největší kus funkcionářské práce. Ostatní členy výboru o tom pak už jen informovali,“ domnívá se obránce Ivan Novák, pozdější šéftrenér mládeže Dukly. „Kocek měl o fotbale mimořádný přehled. Jako hráč jsem se s ním příliš nepotkával, ovšem když jsem ukončil kariéru, nabídl mi funkci šéftrenéra mládeže. Rád jsem ji vzal. To jsme se pak vídali každé pondělí v jeho kanceláři na pravidelných poradách, kam chodívali trenér Vejvoda, asistent Brumovský, lékař MUDr. Minář a pak já, za mládežnický úsek. Jednou jsem od něj dokonce dostal veřejnou pochvalu, to když náš dorost vyhrál v lize v Ostravě 3:1 nad favorizovaným Baníkem. Když byl potom Kocek předsedou fotbalového svazu, vypadalo to tak, že drží nad Duklou ochrannou ruku. Aspoň novináři o tom tehdy čas od času psali. Pokud to tak opravdu bylo, těžko se tomu divit. Kocek prostě byl a je pořád duklák,“ dodává Novák.

„Kocek byl maršál se vším, co k tomu patří – měl náš respekt, úctu, autoritu. Moc se mezi nás hráče nehrnul, k tomu měl trenéra Vejvodu, kterému plně důvěřoval. O jeho práci jsme toho vlastně moc nevěděli. Byl to šéf, a když už se výjimečně objevil v hráčské kabině, věděli jsme, že přináší buď nějakou velmi příjemnou zprávu, nebo je na obzoru hodně velkej malér…“ tvrdí někdejší miláček tribun, útočník Ladislav Vízek. „Uměl zařídit dost zajímavé věci. Mně třeba sehnal byt, když jsem ho už nutně potřeboval. A celému mužstvu za mistrovský titul vyjednal dovolenou na bulharských Zlatých pískách, včetně přepravy vojenským letadlem. Nám hráčům pak nařídil, ať jdeme spát na hotel, a šel se koupat s našimi manželkami do moře,“ směje se Vízek. „Když to shrnu, Kocek vždycky býval rozumný člověk se schopnostmi řídit špičkový klub, jakým Dukla za našich časů bývala. A jako rozumného člověka ho znám i teď,“ dodává Vízek.

V závěrečných letech Kockova působení v Dukle tu hrával záložník Luboš Urban, momentálně úspěšný fotbalový trenér. „Jak se pamatuji, býval to zásadový člověk. Co řekl, to pak fungovalo. Pravda, nedával prostor pro velké diskuze, šel z něj respekt. Působil odměřeně, nepřístupně. Trval na svém názoru a jen výjimečně ho změnil,“ vzpomíná Urban. „Když už si některého hráče zavolal k sobě do kanceláře dolů pod Julisku, jak jsme říkali, „na barák“, znamenalo to buď povýšení, odměnu, nebo naopak velký průšvih či dokonce vyhazov! Měl jsem s Kockem v jisté době určité rozepře a nebylo to nic příjemného. Byl jsem tehdy mladý, nevybouřený. Ale s odstupem času mu dávám za pravdu. Bez disciplíny, kterou tvrdě vyžadoval, se špičkový fotbal opravdu nedá hrát,“ podotýká Urban.

„Překvapil mě už při prvním setkání,“ vzpomínal na Kocka legendární trenér Dukly Jaroslav Vejvoda ve své knize Jak to viděl Vejvoda. „Přišel bez obalu, v přítomnosti úřadujícího trenéra Karla Kolského, přímo, a nabídl, abych šel do Dukly. Jedná s každým rovně, má kolem sebe rád čisté, nezkalené ovzduší. Dovede sice v zájmu věci vymyslet a uskutečnit zajímavé a složité diplomatické kombinace, ale nikdy nikoho nepodrazí a nepodvede. Má potřebný klid a přehled. A hlavně kopané rozumí jako málokdo. Často při neúspěších a prohrách klokotaly kolem dukelského mužstva různé vášně. Do věcí se někdy pletli lidé, jejichž jedinou kvalifikací byly vyšší funkce. Kocek to všechno řešil s takovým zvláštním sarkastickým úsměvem. Ale dokázal také jak vyhodit brumlajícího bráče, tak se i postavit těm nahoře. A hlavně podpořil trenéra. Dělal to s taktem, ale rozhodně a nekompromisně. Kocek byl jedním z těch, kteří vtiskli práci pražské Dukly koncepčnost. Bojoval za nové a moderní metody a podmínky přípravy. Proto Dukla táhla i vynikající fotbalové osobnosti.“

Někdejší mezinárodní sekretář Dukly Josef Kolář na Kockovi oceňuje především jeho hluboké znalosti fotbalu. „Byl to jeden z těch předsedů fotbalového svazu, kteří fotbalu opravdu rozuměli. Neříkám to kvůli Rudlovi, ale proto, že je to prostě pravda. I tehdejší trenér reprezentace Jozef Vengloš, a to byl nepochybně vynikající fotbalový odborník, s Kockem řadu věcí konzultoval a často na něj dal,“ zdůrazňuje Kolář. Kocka charakterizuje jako člověka, který od mládí fotbalu dočista propadl: „Byl a je to jeho život. Kocek měl a má tenhle sport rád jako málokdo. Dělal pro něj všechno, co v tehdejších podmínkách a možnostech šlo a co bylo v jeho silách. Kocek byl jak náčelníkem armádního vrcholového fotbalu, tak i předsedou fotbalového oddílu TJ Dukla, čímž vlastně obě tyto linie spojoval a zastřešoval. A protože měl cit pro řízení, uměl velmi dobře skloubit služební vojenské záležitosti s dobrovolnou činností. V Dukle to opravdu klapalo,“ zdůrazňuje Kolář.

„Hodně mě naučil. Přitom diskuse s ním byla vlastně nemožná. Když totiž něco řekl, byla to prostě pravda,“ tak vidí Rudolfa Kocka další dlouholetý funkcionář Dukly a trenér Radomír Sokol. „Zažil jsem ho v době, kdy současně vykonával dvě funkce – služebně působil jako náčelník fotbalové Dukly, a zároveň byl předsedou fotbalového svazu. A musím říct, že když něco rozhodl, prostě to sedělo. Samozřejmě, že jsem s ním občas svedl i nějaký ten slovní souboj. A taky se i tu a tam stalo, že jsem v něm měl navrch. V takovém případě Kocek říkal: „Jak myslíš… Ale uvidíš, že stejně nemáš pravdu…“ A většinou jsem to pak skutečně musel uznat,“ pokračuje Radomír Sokol.

„Musím říci, že jsem si ho vždycky vážil a vážím si ho dosud. Co řekne, to pořád platí. Ve svém věku má překvapivě mladé a rozumné pohledy na fotbal i na dění okolo něj,“ dlouholetý funkcionář Dukly a nynější vedoucí druholigového A-mužstva Jiří Blažek. „Je to skalní duklák, příznivec non plus ultra – v tom nejlepším smyslu! Býval vojákem z povolání, vysokým funkcionářem ve fotbalovém hnutí a mnozí mu třeba jeho minulost i zazlívali. On se ale dokázal vyrovnat s novou dobou a s novými podmínkami, začal podnikat a to velmi úspěšně. Stručně řečeno, v předchozí etapě života klubu to býval člověk na svém místě a dnes je naším nejvěrnějším příznivcem, ochotným kdykoli poradit či pomoci,“ zdůrazňuje Jiří Blažek.

Sám Rudolf Kocek k předchozím řádkům uvádí: „Pozitivní hodnocení mého podílu na úspěších Dukly mě samozřejmě těší. Zvlášť, když je vyslovují hráči a funkcionáři po dvou desetiletích, která už uplynula od ukončení mé aktivní činnosti v klubu.“