Na Duklu přišel Miloslav Carvan jako výpomoc, nakonec zůstal 45 let
Nedokáže si prý představit, že by měl prostředí na Dukle úplně opustit. Legendární kuchař Miloslav Carvan vařil pro největší hvězdy českého sportu a zažil časy, kdy na Julisce hrála Barcelona či Manchester United. Loni odešel do důchodu, ale ve „své“ klubovně plné vzácných trofejí se stále na domácích zápasech Dukly stará o občerstvení. Článek vyšel v zápasovém magazínu Hlasatel z Julisky a přinášíme ho i zde v plném znění.
„Přitom jsem se na Duklu dostal úplně náhodou. Šel jsem jako vyučený kuchař na vojnu do Písku a na Dukle sháněli někoho do kuchyně, tak mě pustili. A zůstal jsem tady 45 let,“ usmívá se Miloslav Carvan.
Přidělili ho k fotbalu a s týmem jezdil i na soustředění. Vařil pro ty největší fotbalové hvězdy Josefa Masopusta, Ivo Viktora, Ladislava Vízka a další. Základnu, jak sám říká, měl ve vojenské jídelně pod Juliskou. Tam se pro změnu chodili stravovat budoucí olympijští vítězové či mistři světa.
„Byla to špička českého sportu. A fotbalisté z Dukly tvořili v té době základ reprezentace. Pro mě, jako pro kluka z venkova, to byl svátek a moc jsem si toho vážil. Teď už mi to přijde běžné a se spoustou sportovců mám super vztah,“ dodává. „Dělal jsem občas na vesnici besedy, kam se mnou přijel někdo z fotbalistů nebo atletů. Vždycky na ně bylo plno.“
Nejradši vařil českou kuchyni, protože věděl, že jsou sportovci ze zahraničních soustředění zvyklí na ryby, těstoviny nebo rýži. „Když se Roman Šebrle a další vrátili do Česka, tak si u mě vždycky rádi dali něco českého. Ale vařil jsem i lehká jídla, to je jasné. Sportovci si často vybírali sami.“
Věnuje se stolnímu tenisu
Zážitků má spoustu. Vzpomíná například na to, jak se na Julisce udilo, jak se fotbalová Dukla drápala z nižších soutěží až nahoru nebo jak na stadionu dělal občerstvení pro mládež v době, kdy A-tým hrál v Příbrami. „Myslím, že jsem tady v součtu strávil víc času než doma,“ vypráví.
Kolegové chtějí dokonce Carvanovi na počest vyrobit malou sošku, prý po vzoru Masopusta. „To je blbost,“ směje se. „Je mi to jasné, legrace musí být.“
Sám také sportuje. Na okresní úrovni hraje stolní tenis. Jako dítě ale provozoval celou řadu sportů od fotbalu až po hokej. „Dnes musíte děti do sportu přemlouvat. Já jsem z té generace, kde se mi naopak nechtělo jít ze hřiště domů. Hráli jsme třeba hokej na krásném přírodním ledě, to bylo zrcadlo. Nosili jsme si tam z domova smetáky a konve,“ líčí.
Po 45 letech se jako kuchař rozloučil, aby dal prostor mladším. „A už jsem tomu ani neměl co dát,“ doplňuje. Duklákem však bude na vždy. Často jezdí fotbalisty podpořit i na venkovní zápasy a na těch domácí otevírá klubovnu už několik hodin před výkopem.
„Seznámil jsem se díky sportu se spoustou lidí, mám známé skoro po celé republice. Teď je špatná doba kvůli koronaviru, testům a podobně. Ale když můžu, tak rád jedu.“
