Bohumil Paukner rezignoval na funkci předsedy dozorčí rady

Pane inženýre, na začátek bych Vás rád poprosil, abyste popsal svůj vztah k Dukle. Nejen ten, který jste k ní měl v rámci své funkcionářské role, ale zejména ten, který jste měl v době před nástupem do funkce.

Můj vztah k Dukle se datuje do první poloviny šedesátých let. Jak známo, Dukla měla vždy nejvíce fanoušků především na venkově. Když jsem měl vybírat mezi Dynamem Praha (dříve a nyní Slavia), Spartakem Praha Sokolovo (dříve i nyní Sparta) či ČKD Praha Stalingrad (Bohemians), volil jsem Duklu, protože její název měl nejblíže k československé historii. U těch ostatních jsem v názvech cítil sovětský odér, který jim ovšem – jak jsem později zjistil – byl vnucený. Jen jsem se hned nechtěl deklarovat jako její fanoušek, protože vyhrávala jeden titul za druhým a já nechtěl, aby to vypadalo, že jí fandím kvůli úspěchům a prvenstvím. Otevřeně jsem jí začal fandit až ve chvíli, kdy nastala sestupná tendence – po odchodu Borovičky a Adamce a po zranění Rudolfa Kučery. S příchodem na studia do Prahy v roce 1965 jsem se poprvé dostal na Julisku a začal jsem opravdu fandit a prožívat její úspěchy i neúspěchy. Dokonce tak dalece, že jsem jednou upřednostnil podvečerní zápas Dukly proti ZJŠ Brno před výukou a „vyfasoval“ za to dvojku z chování. Hrozil mi tehdy reálně dokonce i vyhazov ze školy, takže ta dvojka byla vlastně lehčí trest. V první polovině osmdesátých let jsem se pak mohl na práci pro Duklu podílet i jako dobrovolný funkcionář.

Jak vlastně vznikla myšlenka, že nastoupíte do funkce předsedy představenstva Dukly? Kdy to bylo a za jakých okolností?

To bylo v létě 2015, kdy Petr Paukner po dvou letech vážně uvažoval o tom, že Duklu nechá na pospas jejím obřím dluhům, které tu nadělali jeho předchůdci a jejichž hloubku v té době ještě nebylo možné plně dohlédnout. Po převzetí klubu v létě 2013 totiž ponechal dosavadní vedení. Já do funkce předsedy představenstva prosazoval Güntera Bittengela: pravověrného Dukláka se vztahem ke klubu, inteligentního a čestného člověka s bohatou fotbalovou kariérou. Můj bratr toto vše sice uznával také, ale nechtěl do funkce předsedy představenstva bývalého fotbalistu, chtěl tam mít buď právníka, nebo ekonoma. Zpětně jsem mu pak musel dát za pravdu. A ukázal na mě, který jsem v tu dobu byl už druhým rokem členem představenstva. Zdůrazňuji, že externím – to znamená, že jsem na Julisce neseděl, měl jsem svoje zaměstnání a pouze jsem se účastnil občasných jednání představenstva, které v té době řešilo především deficitní rozpočty. Odmítnout to nebylo možné, pokud jsem chtěl, aby dále Duklu financoval – a to jsem rozhodně chtěl. A věděl jsem stejně jako on, že potřebuje nezkreslené, pravdivé informace, protože sám nemá čas se problematice Dukly věnovat tak, jak by bylo zapotřebí. To je ostatně problém většiny vlastníků. Proto je klíčové, jaké lidi si jako svou prodlouženou ruku vyberou.

Co jste si říkal při vstupu do funkce – s jakými očekáváními jste do ní šel?

Funkci jsem převzal s tím, že udělám drastické škrty všeho, co není nezbytně nutné pro to, aby Dukla mohla nadále v první lize fungovat, a přitom budeme postupně splácet veškeré závazky zděděné po předchůdcích, které nakonec dosáhly výše 100 milionů Kč. Už s nástupem Petra Pauknera bylo dlouhodobým cílem vrátit Duklu do Evropy, kde v minulosti slavila mimořádné úspěchy. Bylo jasné, že na prvních dvou místech (Plzeň, Sparta) bude dlouhodobě obsazeno (Slavia se tehdy potácela nad pásmem ponoru a těžce se zachraňovala v první lize), ale třetí nebo čtvrtá příčka nebyly tak vzdálené. V těch letech Dukla pod trenérskou taktovkou Luboše Kozla uhrála jako nováček 6. místo, další rok opět 6., ten následující 7. a v sezoně 2014/2015 znovu 6. V době mého nástupu byl cíl udělat ten poslední krok. Posilovalo se, ale před sezonou skončil v klubu Gedeon a my skončili 10. Očekávání se nenaplnila a mělo být hůř.

Když se ohlédnete zpět, jaké byly podle vás klíčové okamžiky vašeho působení v klubu?

Těch bylo více a nemáme prostor všechny rozebírat. Byl to především kruciální moment, který jsem popsal výše, protože si nedovedu představit, že by v té chvíli byl někdo schopen Duklu převzít a finančně zabezpečit. Dukla stála na prahu insolvence už ve chvíli, kdy ji Petr Paukner jako majoritní akcionář v létě 2013 přebíral, a i když se za dva roky podařilo mnohé splatit, zdaleka to nebylo vše a podstatná část zůstávala před námi, protože průběžně bylo třeba financovat i provoz klubu. Řekl jsem bratrovi, že jsem v životě nezůstal nikomu nic dlužen, a že tomu tak musí být i v tomto případě, s čímž on souhlasil. Bylo mi jasné, že pokud má Carbounion Duklu dále sponzorovat, musíme se pokusit dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, a přitom dostát v plné výši závazkům klubu z minulosti.

Na co jste v rámci svého působení osobně nejvíc hrdý?

Na to, že se podařilo Dukle splatit od léta 2013 do března 2016 všechny závazky. Že jsme nikomu nezůstali nic dlužni. A také na to, jak se v Dukle pracuje s mládeží a jak se Dukla Praha chová ke svým legendárním hráčům. Na naše fanoušky – povzbuzují, i když se nedaří, a vždy slušně! Jen by jich mohlo být více. Na tyto věci jsem oprávněně hrdý.

Byly momenty, kdy jste uvažoval, že z klubu odejdete?

Ano, bylo to v létě 2018, kdy jsem viděl, kam se to celé veze, a nebyl jsem schopen tomu ani z pozice předsedy představenstva zabránit. Pozval jsem tehdy na večeři doyena funkcionářů první ligy, našeho sekretáře Miloslava Jíchu, který na Julisku přišel v roce 1957 a dodnes tu pracuje, a tehdejšího předsedu dozorčí rady a dlouholetého funkcionáře Dukly Jiřího Blažka, a oznámil jim můj záměr rezignovat na post předsedy představenstva, protože Dukla podle mě směřuje do druhé ligy a já to nemohu ani z mé pozice ovlivnit a také necítím potřebu u toho být. Oni mi to tehdy rozmlouvali, protože ve mně viděli oponenturu především vůči výkonnému řediteli a leckdy i vůči řediteli sportovnímu. A já dodávám, že někdy i vůči majiteli, když jsem byl přesvědčen, že dělá kroky sám proti sobě. Nakonec jsem zůstal. Uvědomil jsem si, že pokud bych rezignoval, bylo by to ode mě nefér vůči bratrovi a nežádoucí signál: Já házím flintu do žita. A co ty? Potáhneš káru dál sám?

Kteří lidé vás za tu dobu nejvíc ovlivnili, inspirovali nebo podpořili?

Vyšel jsem z branže zahraničního obchodu, prošel jsem prací v nadnárodních společnostech, bankovním sektoru, mám za sebou zkušenosti z práce v zahraničí. Fotbal je jiná disciplína. Čerpal jsem zkušenosti a získával informace od mnoha lidí kolem sebe, i mimo klub, zjišťoval jsem, že stále je, co se učit. Samozřejmě nejblíže mi byli lidé, kteří s Duklou dýchali (Jiří Blažek, Míla Jícha), ale inspirovali mě i funkcionáři jiných klubů (např. Bohemians, Teplic a některých dalších).

Je někdo, komu byste chtěl i veřejně poděkovat?

Těch lidí by byla celá řada, ale už bohužel nejsou mezi námi. Vážil jsem si jich a litoval, že nejsou mladší. Dukle by hodně pomohli – Rudolf Kocek, trenér Jaroslav Vejvoda, herec Ivo Niederle a další – plus celá plejáda legendárních hráčů, kteří nebyli jen talentovanými fotbalisty, ale i skvělými lidmi. Z těch živých snad všem, kdo pro Duklu nezištně, zodpovědně a svědomitě pracují. A ještě jedno jméno bych chtěl zmínit. Velkou zásluhu na tom, že do fotbalu jde více peněz z titulu televizních a marketingových práv, má Jaroslav Tvrdík. On prosadil to, o co jsme společně s panem Šedlbauerem z Teplic o několik let dříve marně usilovali: výběrové řízení. A zvládl to bravurně. Nevím, jestli mu za to někdo poděkoval. Chtěl bych tak učinit alespoň touto cestou. Navzdory tomu, že jsem o rok později, jako jediný z celého ligového grémia, hlasoval proti jím předloženému návrhu stanov LFA…

Na jaký tým lidí kolem sebe budete nejraději vzpomínat?

Za těch deset let, která jsem ve funkci strávil, se tu vystřídala dlouhá řada mladých lidí, na které rád vzpomínám, a kdybych jmenoval jen někoho, nespravedlivě bych možná opomenul někoho jiného. Za všechny ty, kteří tu byli v okamžiku, kdy jsem na Julisku 1. 9. 2015 nastoupil, bych jmenoval Jiřího Kosa. A pak samozřejmě ty, které jsem si sám na určitá místa vybíral: Mgr. Jana Staňka na pozici sportovního ředitele, Davida Šrámka na post výkonného ředitele a Petra Lupínka na marketing.

Co byly pro vás osobně nejtěžší chvíle za celou tu dobu?

Jednoznačně sestup do druhé ligy, v níž jsme se pak pět let potáceli, ale stejně tak i sezona tomu předcházející (2018/2019 s historicky nejvyšším rozpočtem – svého druhu „umění“). A pak odchody některých lidí spjatých s historií Dukly z tohoto světa.

Jak jste prožíval sportovní, a možná už před nástupem do funkce i ekonomickou, krizi klubu?

Především jsem nevěřil, že Dukla po svém odchodu z Prahy do Příbrami bude ve změněných socioekonomických podmínkách ještě někdy hrát profesionální soutěže – a na Julisce k tomu. To samo o sobě je malý zázrak. Dukla tak poprvé přežila klinickou smrt. Podruhé to bylo v roce 2013, kdy jí hrozila insolvence. Takže to nejhorší snad máme za sebou. Nový majitel i vedení udělají, doufám, vše pro to, aby k něčemu podobnému nedošlo potřetí.

Od nástupu nového majitele jste působil v roli předsedy dozorčí rady. Proč jste se rozhodl, že teď je správný čas odejít?

Důvodů je víc a není tu prostor je rozebírat. Především mám určité představy o tom, jak by měla fungovat dozorčí rada. A tyto představy se nepotkávají s realitou, kterou vidím kolem sebe. Kromě toho mám k 1. září na plný úvazek odpracováno přesně 50 let. A myslím, že je to dost na to, aby člověk vysadil, dokud drží pohromadě. Proto jsem se 2. 9. rozhodl podat k 30. září 2025 svoji rezignaci na funkci předsedy dozorčí rady.

Jak se cítíte při loučení s klubem, kde jste strávil tolik let?

Cítím samozřejmě trochu nostalgie, ale beru to tak, že v kontaktu s Duklou Praha zůstávám i nadále. Budu sledovat nejen to, jak je vedena a jak si vede, ale budu, doufám, i v kontaktu se současným vedením Dukly a kolegy. A je tu ještě jeden rest, který bych rád zvládl, protože vím, že pokud to neudělám já, neudělá to nikdo. A to je Memory wall, chcete-li Zeď slávy za sochou Josefa Masopusta. Tam patří desky se jmény těch, kteří se o Duklu nejvíce zasloužili – nejúspěšnějších trenérů, funkcionářů apod. Spolek FK Dukla má toto přímo v popisu své práce.

Co byste rád vzkázal fanouškům Dukly?

Aby fandili i nadále tak, jak fandí: hlasitě, i když se nedaří, a hlavně slušně. Vulgarity a sprostoty je kolem nás všude dost. Dukla nemá zapotřebí přispívat k jejich šíření. A ať je vás stále více! A buďte i nadále jednotní a vzájemně solidární.

Kde si představujete svoji budoucnost – zůstanete nějakým způsobem u fotbalu, nebo se od něj teď na čas odpoutáte?

Fotbal a Duklu zvláště budu i nadále sledovat. Koneckonců zůstávám členem dozorčí rady spolku FK Dukla Praha. To je mládež a fotbalové legendy. Tam soustředím svou pozornost. Nebylo by špatné napsat jakési „paměti“, tj. vydat počet fanouškům Dukly z mého působení v klubu. Obávám se však, že by to nebylo veselé čtení a že bych byl hodně kritický k některým lidem (ale i sebekritický!) a že by se jich to mohlo dotknout.

Když se jednou bude psát o vašem působení v Dukle, co byste chtěl, aby tam zaznělo?

Že jsem zde pracoval rád a podle svých nejlepších schopností v tom rámci, který mi vymezovala má funkce. Že jsem ctil principy, které Duklu vždy zdobily: smysl pro fair play a zásadu, že vítězství dosažené nečestně není Dukly hodno. Tak jsem se za Duklu snažil i hlasovat na valných hromadách Fotbalové asociace ČR a Ligové fotbalové asociace i na četných grémiích LFA. S vědomím, že Dukla vždy představovala nejen vysokou kvalitu fotbalovou, ale také vysokou úroveň morální. Jsme k tomu zavázáni těm, kteří Duklu vybudovali z ničeho a pozdvihli ji na evropskou a tím i světovou úroveň. Je to historie, ale historie, která zavazuje. Dukla není malý klub. Malí jsou možná jen lidé, kteří o ní nic nevědí.

Slovo výkonného ředitele Tomáše Mejzra:

„Rád bych panu Pauknerovi poděkoval za veškerou práci, kterou pro celou Duklu vždy vykonával s velkou profesionalitou a srdcem. Zároveň mu i osobně děkuji za všechny zkušenosti, které jsem od něj mohl získat, za důvěru, kterou do mne s bratrem vložil a za nespočet nezapomenutelných zážitků během téměř pěti let spolupráce. Věřím, že se na Julisce budeme i nadále potkávat.“