Staň se funkcionářem, řekli mu. Dnes je Miloslav Jícha legendou
Je jen málo věrnějších Dukláků než je on. Klubový sekretář Miloslav Jícha patří pro svoji vášeň a vytrvalost mezi české funkcionářské legendy. V seriálu „Za oponou,“ v němž představujeme ty, kteří se skrývají za světly reflektorů, zavzpomínal k příležitosti svých nedávných 83. narozenin nejen na dobu minulou. Rozhovor jsme publikovali v zápasovém magazínu Hlasatel z Julisky a přinášíme ho i zde v plném znění.
K narozeninám mu přáli fanoušci i funkcionáři z ostatních mužstev. Miloslav Jícha působí na Julisce s přestávkou v Příbrami už 64 let a je jednou z nejznámějších postav klubu. S Duklou zažil památné časy i velká mezinárodní vítězství.
Pane Jícho, jak jste nedávné narozeniny oslavil?
V kruhu rodiny. Ale takové narozeniny už se pomalu ani neslaví. (smích)
Ve fotbalové Dukle působíte od roku 1956. Na které momenty nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na rozhraní 50. a 60. let, kdy Dukla Praha patřila k nejlepším celkům v Evropě. V tu dobu tady byli hráči evropského a někteří také světového kalibru. V 60. letech jsme vyhráli čtyřikrát po sobě domácí ligovou soutěž a také čtyřikrát ovládli takzvaný Americký pohár. Zároveň v té době Dukla tvořila základ reprezentace, kdy se národní celek probojoval na MS 1962 v Chile až do finále.
Jak se za ta léta změnila vaše pracovní náplň?
Má náplň práce je zajištění organizační stránky klubu, ta zůstává víceméně po celou dobu stejná.
Co vlastně práce funkcionáře obnáší?
V první řadě jsem ve styku s funkcionáři svazu a ostatních fotbalových klubů. Dojednáváme termíny a další věci nezbytné k fotbalovému utkání - jako je pořadatelská a bezpečnostní agentura, pokladní a hasičskou službu a zdravotnické zařízení.
Ve fotbale působíte přes 60 let. Dá se říct, že fotbal je vaším životem? Nikdy jste nepřemýšlel o práci mimo fotbalové prostředí?
Ano, fotbal je mým životem. Vděčím především tehdejšímu trenérovi Bohumilu Musilovi, který mi tehdy řekl: „Z tebe nikdy nebude žádný velký fotbalista. Máš ale výborné organizační schopnosti, dej se na funkcionářskou dráhu.“ Já ho poslechl a za to jsem mu dodnes vděčný.
V čem byl tehdejší fotbal lepší než ten současný?
V první řadě se kádry mužstev neměnily tak často jako v současné době. Generace hráčů okolo Masopusta, Pluskala a dalších zde hrála pohromadě třeba 15 let. Mužstvo se stabilizovalo a mohlo hrát pomalu poslepu. Proto se dosahovalo takových úžasných výsledků. Dnes se hráči oproti té době mění až moc často.
A v čem vidíte naopak výhodu dnešního fotbalu?
Určitě je dnes fotbal oproti minulosti rychlejší. Naopak už není tolik technických hráčů, jako bylo v té době. Například málokdy vidíte hráče střílet z větší vzdálenosti.
Stále velice aktivně navštěvujete nejen domácí ale i venkovní utkání. Máte cíl, kam byste se s Duklou rád podíval, kde jste ještě nebyl? Ať v tuzemsku nebo zahraničí?
Zahraničí už asi moc reálné vzhledem k současným výsledkům není. Doba, kdy jsme pravidelně reprezentovali v PMEZ či PVP už je bohužel pryč. Poslední velký zápas v zahraničí jsem navštívil před pěti lety ve skotském Glasgow v rámci přátelského zápasu s tamním Celticem, kdy bylo uspořádáno setkání hráčů obou mužstev, kteří proti sobě hráli semifinále Poháru mistrů v sezoně 1966/1967. Následné přátelské utkání pak tým Luboše Kozla ovládl v poměru 5:3.
Kterých velkých evropských zápasů jste se osobně zúčastnil?
Například na Anderlechtu Brusel, který tou dobou patřil také ke špičce evropského fotbalu a měl ve svých řadách mnoho reprezentantů. Pravidelně jsem pak jezdil na mezinárodní juniorský turnaj do italského Viareggia, kde je Dukla s šesti tituly nejúspěšnějším zahraničním celkem dodnes.
