Jiří Werich Petrášek: Moje srdce bije pro Duklu
Herec, moderátor, spisoval i velký fotbalový fanoušek. Jiří Werich Petrášek chodil na Julisku už jako kluk a Dukla pro něj vždy byla srdeční záležitostí. Klubu bude nově také pomáhat jako člen produkce při domácích zápasech.
Jirko, mohl by ses na úvod našim fanouškům představit?
Jmenuji se Jiří, ale první rok života jsem se jmenoval Jan po otci Janu Werichovi, po kterém také nosím umělecké jméno. Příjmení Petrášek mám po adoptivních rodičích. V současné době jsem na zaslouženém odpočinku, ale pořád se věnuji rozhlasu, divadlu, moderování, vykonávám činnosti i pro naši armádu jako podplukovník vzdušných sil ve výslužbě. Určitou část života jsem se vedle kultury živil také jako ředitel střední školy a vysokoškolský učitel. Po působení na Děčínsku jsem se nyní vrátil do Prahy.
Jaký máš vztah k fotbalu?
Velmi kladný, ovšem teď už jen jako divák. Fotbal ale zůstává mým koníčkem. Jako malý kluk jsem stával s vařečkou coby mikrofonem před televizní obrazovkou, vypnul jsem zvuk a komentoval fotbalové utkání. Chtěl jsem být totiž sportovním komentátorem, ovšem život mě zavál úplně jinam. Ale co mi zůstalo, je zájem o fotbal. Mám rád fotbalové statistiky, vlastním spoustu literatury a myslím, nechť to nezní neskromně, že právě o fotbale toho hodně vím. Vyučoval jsem sportovní marketing a management, kde toho bylo o fotbale opravdu dost.
Věnoval ses někdy fotbalu, případně jinému sportu, aktivně?
Zkoušel jsem házenou i hokej, ale fotbal mě učaroval nejvíce a mám s ním spojený celý svůj život. Ať už jako hráč, rozhodčí, hlasatel či sportovní ředitel. Fotbal mi přinášel vždy pocit úžasné relaxace při náročných jiných profesích. Mám dodnes mezi řadou bývalých hráčů a trenérů mnoho kamarádů.
Proč zrovna Dukla?
Nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, ale Dukla byla, je a bude mou srdeční záležitostí. Přivedl mě sem můj strýc v roce 1966 jako kluka. Byly to krásné časy. V životě jsem měl také štěstí na slavné sportovce. Na základní škole jsem seděl v lavici s tenisovou hvězdou Martinou Navrátilovou, dodnes jsme kamarádi. A jsem pyšný na to, že jsem se směl počítat i mezi přátele Josefa Masopusta. Měli jsme i vztah ke stejnému místo, protože Pepík měl na Děčínsku chalupu. Často jsem pořádal fotbalové turnaje pro mládež a on, veliká fotbalová hvězda a při tom vždy skromný člověk, mi dělal často záštitu nad turnajem a slavnostní výkop.
Jak se těšíš na spolupráci s Duklou?
Moc. Jsem připraven pomáhat tak, aby celkový výsledek byl pozitivní a aby Dukla znamenala nejen pro své příznivce přátelský a prosperující klub, který bude vnímán jako poctivá součást českého fotbalu. A mám samozřejmě i vlastní přání, které se od ostatních dukláků určitě nijak neliší. Rád bych viděl co nejdříve na Julisce opět první ligu.
