Dnes slaví narozeniny Jozef Adamec

Na zeměkouli žijí jen dva kanonýři, kteří dokázali vstřelit brazilskému národnímu týmu hattrick. Napřed se to podařilo 23. června 1968 právě Jozefu Adamcovi v dresu Československa a jeho husarský kousek zopakoval Ital Paolo Rossi. Od té doby zatím nikdo jiný.

Fotbalová encyklopedie o Adamcovi praví: Jeden z nejlepších střelců v historii čs. fotbalu, technický, bojovný, temperamentní, někdy nedisciplinovaný hráč, výrazná individualita. Vysloužil si přezdívku „Hatrlo“. To proto, že nečekaný debakl v jednom ze stovek utkání, která kdy odehrál, zhodnotil stručně, ale emotivně: „Bylo to učiněné Hatrlo…“ Býval to kanonýr, jehož levačka děsila každého brankáře, proti kterému nastoupil. Tak si Adamce pamatují ti, kteří ho zažili počátkem šedesátých let minulého století na Julisce.

Jozef Adamec se narodil 26. února 1942. První góly začal střílet za žáky Vrbového, v šestnácti přišel do Spartaku Trnava, v jehož dresu později dosáhl na ty největší fotbalové mety.

Za Duklu hrál jen dva roky, v době, kdy ho na pražskou Julisku přivedly vojenské povinnosti. Narukoval jako devatenáctiletý mladík a hned si svými výkony řekl o zařazení do A-mužstva. Trenér Jaroslav Vejvoda mu dal šanci a Adamec se dokázal prosadit i v konkurenci Brumovského, Vacenovského, Jelínka či Kučery.

Jozef byl u toho, když za Atlantikem Dukla vyhrála kdysi slavný Americký pohár. Na Julisce se radoval ze dvou mistrovských titulů. Jako „bažant“ nastřílel devět, ve druhém roce svého vojákování přidal dalších osm ligových gólů. Protože tehdy dvacetiletý vojín Adamec patřil k nejlepším fotbalistům od Šumavy k Tatrám, nominoval ho v roce 1962 trenér Rudolf Vytlačil do národního týmu, který potom v Chile vybojoval stříbrné medaile. Adamec tam odehrál tři utkání v základní skupině – se Španělskem, Brazílií a Mexikem.

V Dukle se kamarádil hlavně s Josefem Jelínkem, byli si věkově i lidsky blízcí. Už v době, kdy nosil vojenskou uniformu, říkal lidem kolem sebe do očí přesně to, co si myslel – i když se třeba mýlil a protivníkovi v debatě křivdil. Jeho upřímnost někdy přecházela až v drzost, často balancoval na hraně maléru. Později, s přibývajícím věkem, se tento Jozefův povahový rys projevoval ještě zřetelněji.

Když se blížil termín Adamcova odchodu z vojny do zálohy, zkusil ho Vejvoda přesvědčit, aby na Julisce zůstal. „Adamec Vejvodovu nabídku přijal a podal žádost o přijetí do armády. Uskutečnilo se i jednání s Trnavou – a dohodli jsme se,“ vzpomíná v knize Aleše Pivoda Dukla do toho! bývalý předseda Dukly Rudolf Kocek. „Jenže potom vstoupil do hry bratislavský Slovan. Když jeho funkcionáři Adamce přesvědčili, aby přestoupil na Tehelné pole, poradili mu, ať prohlásí, že žádost odeslanou ministerstvu národní obrany podepsal z donucení. Vést takový spor bylo pro Duklu neúnosné, a tak Adamec odešel do Bratislavy. Nic to však nezměnilo na trvale přátelském vztahu Jožky a Dukly, který trvá dodnes. Já sám se na setkání s ním pokaždé velice těším,“ zdůrazňuje Kocek.

Ve Slovanu se ale Adamcovi nedařilo tak, jako v Dukle. Ožil po návratu do Trnavy, tam skutečně zářil jako mimořádný střelec.

Po ukončení hráčské kariéry vedl Jozef Adamec z trenérské lavičky mj. slovenskou reprezentaci, některé slovenské klubové celky, v naší Gambrinus lize pak Zlín a Bohemians Praha.